Když se řekne „politická korektnost“, vybaví se mi rýžový chlebíček. Není špatný, neurazí, nenadchne. Tvrdí o sobě, že je zdravý, ale po dvou kouscích má člověk pocit, že by raději rozkousal i vlastní botu.

A teď si představte, že místo jedné suché placky vám někdo už pátým rokem servíruje trojchodové menu složené jen z rýžových chlebíčků: předkrm, hlavní chod i dezert. „Naše řeč musí být ohleduplná,“ praví číšník v bílých rukavičkách. „Žádné ostré koření, žádný česnek, aby to někoho neurazilo.“ A hosté poslušně přikyvují, jen jim v očích občas probleskne touha po tlačence s cibulí.

Protože nekorektnost je jako ten zakázaný fastfood – všichni vědí, že by se neměl, ale fronta je před ním dlouhá až na ulici. Vtip, který si nemůžete dovolit říct nahlas, má totiž mnohem lepší chuť než vtip, který prošel hygienickou kontrolou správného názvosloví. A ironie? Ta dnes už skoro potřebuje atest.

Samozřejmě, nekorektnost není bez rizika. Může pálit, někdy i pěkně zabolí v žaludku. Ale ru